Kamienity - Na Kamenitém (název napovídá, že zde byla sice slunečná, ale velmi ....

Na Kamenitém (název napovídá, že zde byla sice slunečná, ale velmi kamenitá půda) se nacházel kdysi prales, kultivován v době valašské kolonizace (valašského salašnictví) na pastviny.
Nejdříve zde byla postavena „kolyba”, šopa a studně. Někdy v polovině XIX století byl postaven první obytný dům pastýře, který se zde rozhodl trvale bydlet a obdělávat půdu. Posledním bačou na Kamenitém byla žena „bacóvka” - Lisztwanová z Milikova. Když se vdala, ze staré šopy postavila druhý dům. Byl to první obytný dům na „Vyšním placu” a domov rodiny Lisztwanů. Po likvidaci salaše přišli další usedlíci a začali stavět ubohé dřevěné chaloupky.
Pokud jde o salašnictví, zachoval se zásluhou Jana Lisztwana z Kamenitého - Dolní Lomné cenný dokument, vydaný 9. 1. 1847 na zámku v Těšíně, pojednávající o salaši na Kamenitém. Je to několikastránkový opis spisu s mapkou salaše, na níž jsou vyznačené části salaše, jež tehdy odňala Těšínská komora salašníkům z Lomné, Návsí, Košařisk a Milíkova. Spis obsahuje smlouvu uzavřenou mezi arciknížetem Karlem Ludvíkem jako uživatelem statků Komory těšínské a salašníky zmíněných obcí. Podle této smlouvy se museli salašníci vzdát užívání poloviny pozemků na salaši na Kamenitém, poněvadž prý podle listiny z 1. 5. 1760 měli právo jen na 180 jochů (t.j. 103,60 ha) pastvin, na nichž bylo jim dovoleno pást 20 krav a 250 ovcí rozdělených mezi několik podílníků. 

Salaš Kamenitý hraničil se Slavíčem a se salašem na Kalužném, odkud vedla hranice salaše údolím říčky Kopytné, Chlopskou dolinou k Suchému potoku, dále severovýchodně do Dolin, k potoku Kotary a k potoku Kamenitému, do něhož s vrchu Mraznica ze Žlubku vtéká potok Szuwarniaty a kde sousedil se salašem na Kozubové. Od ústí potoka Kamenitého do Lomné vedla hranice salaše na Kamenitém k  Hryckuli a do potoku Tatinky a odtud k Slavíči. Salaš Kamenitý se rozprostíral po obou stranách pohraniční čáry obcí Košařiska a Lomná a byl roku 1898 rozdělen tak, že lesy t.j. stará návrší Kamenitý nad Hryckulou, pohoří Slavíč a Tatinky připadly vrchnosti t.j. Těšínské komoře a ostatní, hlavně pastviny, zůstaly salašníkům. Obě části byly rozlohou přibližně stejné a každá z nich měřila asi 180 jochů. 

Tuto smlouvu podepsal vedle ostatních salašníků na Kamenitém také Jan Kantor z Lomné, majitel usedlosti č.63. Ze strany Těšínské komory je smlouva podepsána arciknížetem rakouským Albrechtem Habsburkem a hrabaty Kappym a Schönfeldem jako svědky. 

Souvislejšího osídlení se dočkalo Kamenité teprve v druhé polovině XIX století. Bylo tehdy rozděleno na tzv. Vyšní a Dolní Kamenité. Obě lokality používaly jednu studnu. Na Vyšním Kamenitém žilo 8 hospodářů, na Nižním 4 hospodáři. Dobytek byl vypásán na vrcholu zvaném „Za Wyrchym”.
Lidé žili na tomto kdysi „idylickém místě” s pastvinami a oplocenými poli ve velmi obtížných životních podmínkách. Osada v období meziválečném včetně Horní Lomné patřila k nejchudším na Těšínsku. Jedinou možnost jak si vydělat na živobytí byla těžká práce v lesích. Každý pracoval na svou vlastní zodpovědnost. Kamenitá půda sotva poskytovala jen trochu ovsa a brambor. 

Kdysi jediná generace prožila několik vlád - vládu Habsburků, pak Československý stát, polský a dobu německé okupace. Není tedy divu, že to vše, včetně bídy vytisklo hluboké vrásky na obličeji horalů. Zvláště doba německé okupace zanechala těžké rány na usedlicích.
Výrazným způsobem změnilo život na Kamenitém otevření škol. Nejprve byla otevřena škola česká a o rok později (1934) v nově vystavené budově škola polská. Otevření škol přispělo také ve velké míře k oživeni kulturního a společenského života v této horské osadě. V době německé okupace byly obě školy zavřeny. Teprve v roce 1954 byla znovu otevřena polská škola, i když také ona byla s konečnou platností uzavřena v roce 1973.

K částečnému oživení turistického ruchu přispělo postavení skromné horské hospody na hřebeni Kamenitého v období meziválečném. Budova byla v roce 1961 zasažena bleskem a zcela vyhořela. Provozovatelem byl nejdříve Beránek, později Bojko. 

Ještě po druhé světové válce žilo na Kamenitém ve 12 šindelem krytých domcích 16 rodin. Postupně však opouštěli svá hospodářství a rodinné domky přenechávali a odprodávali k rekreačním účelům. Začátkem osmdesátých let odešla z Kamenitého poslední rodina. Většina pozemků byla postoupena státním lesům a JZD.
Elektrifikace Kamenitého byla provedena v roce 1969. K značnému oživení turistického ruchu v této oblasti přispělo otevření turistického objektu v budově bývalé polské školy, včetně možnosti stravování a ubytování.
Zdroj:Jan Korzenny